To jsou otázky, které mě provází většinu mého života, který si pamatuji, pravděpodobně také proto, že mi v dětství zahynuli oba rodiče a tak jsem byla se smrtí, životem a jeho smysluplností konfrontována velmi záhy. A přestože toto období bylo náročné, tak nějak bych ho označila i za jedno z období, které bylo něčím nejkrásnější.
Nejkrásnější v tom, že bylo najednou jasné, co je důležité a co ne. Samy o sobě vyvstaly hodnoty a bylo nějak jednodušší se rozhodovat, protože v kontextu smrti se zdálo, že je jasné, co je důležité a co smysluplné. Pamatuji si, jak jsem s bráchou seděla na louce na horách a společně jsme vymýšleli, jak s našimi životy teď naložíme. Vlastně moc nevím, o čem jsme mluvili, ale do dnes si pamatuji tu krásu přírody kolem, cítím jarní slunce, které se mi opírá do zad a všude kolem krásnou svěží zeleň. Hltala jsem to plnými doušky a zůstalo to ve mně do teď.
Vzhledem k tomu, že jsem byla vychovávaná v křesťanské rodině, cesta byla dost jasná: láska k bližnímu. A tak jsem se začala starat nejdříve o své mladší bratry, pak o starou babičku a vlastně tak o všechny okolo. Jela jsem pořád jako fretka, pořád jsem se o někoho starala, a nakonec jsem začala pociťovat, že už nemůžu. Jenže to mělo pozvolný a pomalý vývoj, u kterého i zpětně hodnotím, že nevím, kdy se to mělo stopnout. Od prozření, kdy se zdálo, že je jasné, které věci jsou důležité a které jsou smysluplné, jsem se dostala do fáze, kdy jsem se neuroticky stále o někoho starala a sebe už vůbec neviděla.
Od smysluplnosti jsem se dostala do neurotického naplňovaní života bohulibými věcmi. Až teď zpětně si uvědomuji, že veškeré moje počínání pravděpodobně pramenilo z úzkosti ze smrti, z děsu z mé vlastní smrtelnosti, z touhy vše řídit, aby se už nic nepodělalo. Kolik tu mám ještě času? Nevím. Tak ho honem rychle zaplním hodnotnými činnostmi, kdybych náhodou zemřela, abych věděla, že jsem toho stihla co nejvíc.
Teď z odstupu samozřejmě vidím, jaká to byla past, ze strachu ze smrti jsem vlastně zvolila každodenní sebedestrukci.
Mám nějaké cíle, které jsem si v životě stanovila, když je splním, budu ráda, když se nestanou, asi mě to bude mrzet, ale nic tako významného se nestane. Co ale cítím jako bytostně důležité, být stále pozorná k tomu, co Život po mě žádá. Smysl pro mě znamená, odpovídat, jak v danou chvíli nejlépe umím, na otázky, které život přináší. Ne hůře než to v danou chvíli jde, ale také ne lépe než na co má můj organismus kapacitu.
Občas na terapeutických skupinách dávám klientům otázku:
Zkuste si odpovědět i Vy. Nejraději bych Vám teď řekla: Tak tu teď neseďte, sbalte se a běžte to dělat! Věřím totiž, že byste nelitovali.
Asi se ale nedá každý den žít tak, jako kdybych měla druhý den umřít, daleko přitažlivější a realističtější mi přijde představa toho, kolik průměrně mám asi ještě dní před sebou. A pak si klást otázku:
Nu a třeba ano, a je to v pořádku… No a nebo taky ne, tak to pojďme dělat jinak.
Smysl je úzce spojen s hodnotami našeho života. Viktor Emanuel Frankl, psychiatr a zakladatel logoterapie (terapeutický směr zaměřený právě na smysl života), který přežil několik koncentračních táborů, dělí hodnoty na tvůrčí, prožitkové a postojové. Předpokládá, že naplňování těchto hodnot vede ke smysluplnému životu.
V kterých oblastech naplňujete tvůrčí a prožitkové hodnoty Vy? Co je pro Vás v těchto oblastech nejdůležitější? V čem prožíváte štěstí nebo smysluplnost?
Jsem si plně vědoma toho, že v životě přicházejí okamžiky a někdy i dlouhé časy, kdy je těžké pohybovat se ve tvůrčích a prožitkových hodnotách. Některé životní události prostě smysl nedávají, alespoň z pohledu člověka.
Asi nejslavnější psychoterapeut 21. století, emeritní profesor standfordské univerzity, Irvin D. Yalom píše: „Člověk je odpovědný za postoj, který vůči neštěstí přijme – jestli bude žít svůj život v zahořklých výčitkách, nebo najde cestu, jak postižení překonat a jemu navzdory dát životu smysl.“ Souhlasím se zaujetím postoje, je však diskutabilní slovní spojení „dát smysl“. Ze svého pohledu vidím jako důležité hledat v životních událostech smysl a ne jim ho dávat, už jsem si totiž nedobrovolně vyzkoušela, že z lidského hlediska prostě některé životní události smysl nedávají.
I v tom jsem s Yalomem v rozporu, Yalom totiž dál říká, že „bezesmyslnost je prožitkový stav… který přichází, pouze když se na svůj život díváme z galaktické perspektivy.“ Mám pocit, že toto tvrzení platí, když se pohybujeme v oblasti tvůrčích a možná i prožitkových hodnot, co se ale týká hodnot postojových, jsem přesvědčena, že zde může být galaktický pohled úlevný.
Jak to myslím? Frankl uvádí analogii: Pro vývoj léků proti dětské obrně byly využity opice. Opice dostávaly injekce, které jim způsobovaly bolesti. Kvůli utrpení těchto opic byly vyvinuty látky, díky kterým už děti nemusí umírat na tuto nemoc. Mělo opičino utrpení smysl? Jistě mělo… Dokázala opice pochopit smysl bolesti, kterou podstoupila? Jistě ne… Z lidské perspektivy to smysl dává, z opičí ne… A tak doufám, když se mi dějí věci, které z lidského hlediska nemohu pochopit, že z toho galaktického to smysl dává. To mi pomáhá zaujmout postoj a utrpení zvládnout.
Frankl totiž říká, že člověk je schopen zvládnout jakékoliv utrpení, pokud v něm smysl spatřuje. Pozor ale, upozorňuje také, že se jedná o chvíle, kdy nejde volit nic jiného, kdy je utrpení nezbytné, tam kde je zbytné by to žádná postojová hodnota nebyla…Byla by to již ona zmíněná sebedestrukce…