„Mějte se ráda“, „dopřejte si“, „rozmazlujte své smysly“ a další dobré rady na nás vykřikují média ze všech stran. Půlka z nich je ale reklama na předražené produkty nebo hotely a zbytek plytké řeči o sebelásce, a tak nám toho moc neřeknou. Uvnitř sebe nicméně víme, že by bylo fajn se sebou přestat tolik válčit, jen nám zatím nikdo pořádně nevysvětlil, jak se to sakra dělá…
Nebojte, tohle není jeden z těch článků, který se tváří, že vám jednoduše vysvětlí složitou věc, a po jehož dočtení si budete připadat ještě hloupěji, že jste to opět nepochopili. (Alespoň teda čestně slibujeme, že se vynasnažíme, aby to tak nebylo.)
Vyjasníme si ale hned na začátku tu nejpodstatnější věc, na které to všechno stojí. Teď, prosím, čtěte obzvláště pozorně.
Protože kdo by se nechtěl mít víc rád? Kdo by dobrovolně žil život složitěji, než sám o sobě je? Kdo by pro sebe dobrovolně volil špatná řešení?
Po tisících hodinách se stovkami lidí jsme si tím tak jisté, jak jen můžeme být. A jestli vámi jímá pochybnost, jestli to nejste přeci jen zrovna vy, kdo si stojí na štěstí, tak vám rovnou řeknu: ne, nejste. A jestli vás i tak napadá neodbytná rýpavá myšlenka, že to ale přece nemůže nikdo vědět a že jste možná jediný člověk na světě, naprostý nepřekonatelný unikát, kdo to tak má, tak vám to řeknu znovu:
Protože tak jako se všechny květiny pnou za světlem, všechna zvířata hledají instinktivně potravu a vodu, tak jako každá buňka vašeho těla dělá přesně to, k čemu byla předurčena… tak i vy pro sebe děláte to nejlepší, co umíte a co vám okolnosti dovolí.
Vraťme se teď k tomu, proč jste si tento článek rozklikli – jak se sebeláska dělá? Ta odpověď je na to tak těžká právě proto, že v nějaké formě už ji děláte, jen to možná děláte jen v takové míře, v jaké jste se naučili, a jen v takové formě, jak vám okolnosti dovolí.
Jako terapeutky jsme s klienty prožily téměř nekonečno příběhů, ve kterých se úžasní lidé naučili mít o sobě pochybnosti, být na sebe přísní a začali žít preventivně s pocitem viny, ačkoli by cokoli provedli, ale tak pro jistotu, protože člověk nikdy neví, co, kdy a s kým udělá špatně…
Ne vždy se vám všechno dařilo, ne pořád jste dělali dobrá rozhodnutí… Jasně, to ale přirozené a nejspíš byste se s tím časem i smířili. Především tam ale ne vždy stál někdo, kdo vám dával najevo, že jste dost dobří prostě takoví, jací jste, i přes chyby a špatná rozhodnutí.
Proto je tak těžké se dnes na sebe podívat do zrcadla a nevidět chyby. Proto je tak náročné dělat rozhodnutí a nenechat se ochromit strachem, jestli nebude špatné. Proto je tak zvláštně těžké žít život podle sebe a neposlouchat ničivý hlas viny, která vám našeptává, že je to sobecké.
Je vám asi jasné, že na to smýt ze sebe tyhle nánosy tenhle článek nestačí. Nicméně v terapii a s dalšími nástroji osobního rozvoje to určitě možné je. Už jsme byly svědky tolika zásadních změn v životech lidí, že vám můžeme s klidným svědomím říct, že to má cenu se na tu cestu vydat.
Pojďme se ale vydat ještě k druhé klíčové oblasti a to jsou vaše podmínky.
Úplně jinak si jde připadat jako fajn člověk, když máme milujícího partnera, rodinu a přátelé, anebo když jsme zrovna v těžkém období života. Jinak jde budovat si sebevědomí, když se v práci daří, a když zrovna nic nedává smysl. Jinak jde se rozmazlovat, když k tomu máte podmínky, a upřímně to nejde skoro vůbec, když věčně nestíháte.
Když se na svůj život podíváte realistickýma očima a zvážíte si, kolik v něm reálně máte podpory a prostoru budovat k sobě úctu a lásku, věřím, že možná po důkladné analýze dojdete k tomu, v co věříme i my – totiž, že vážně děláte prostě to, co umíte.
Nespěchejte na sebe. Byť na vás média a influenceři vykřikují – „Měj se rád, hned teď“, součástí sebelásky je i nespěchat na sebe. Zkuste se spíš zastavit a rozhlédnout kolem sebe. Postupně uvidíte to, co už děláte dobře, i to, co možná tak úplně ne, ale co ještě (zatím) neumíte změnit. To je další princip respektu k sobě – uvědomuju si své silné stránky (byť projevované v maličkostech) a ty rozvojové vnímám taky, ale nebičuju se za ně, prostě tam jsou, tak jako člověk je člověkem.
Tyhle dva principy můžou působit jednoduše – nespěchat na sebe a víc se brát takový, jaký jsem. Ale jsou vlastně samotnou podstatou toho mít se rád. Působí nenápadně, až samozřejmě, ale v jádru jsou klíčovější než všechny rituály ve vaně a hrdé napochodování do šéfovy kanceláře pro zvýšení platu, jak nám mnohdy podsouvá Instagram. Když se na ně zaměříte v těch největších detailech dne, začne se samo dít, že si sebe vážíte, že si fandíte a že si věříte na to dělat změny, na které byste si předtím ani nepomysleli. A že tyhle změny budou k lepšímu pro vás, to už samozřejmě nemusím dodávat. Budou totiž vycházet z vašich nejopravdovějších potřeb a potenciálu.