Jak mi 14 nejnáročnějších dní mého života pomohlo přežít psaní deníku?

V životě nás všechny potkávají období, která jsou těžká, a pak jsou tam období, která jsou téměř k zbláznění. Jedno takové jsem prožila relativně nedávno, nicméně myslím, že ten pocit, že ze samé tenze snad vyskočím z kůže… ten pocit si budu pamatovat ještě dlouho.

Byl to spíš souběh mnoha věcí, některých závažných více a většiny méně, a především dlouhodobé frustrace. Tenhle mix byl pro mě osobně tak výbušný, že pak stačilo už „jen“ to, že jsem v to nejhorší načasování onemocněla COVIDem a kromě obtíží zdravotních jsem nezvládala zavření doma v karanténě.

Je vlastně ale celkem jedno, jaký souběh událostí to byl tehdy u mně. Každý to totiž ve svém životě známe, kdy najednou jako by nám došly síly a přestože mysl pracuje o sto šest, aby vymyslela řešení, stejně se nedaří situaci brát s klidem, natož ji nějak vyřešit. Takhle jsem i já prožila tři týdny uvězněná v bytě (a sama v sobě) s pocity tikající bomby.

Někdo by v ten moment upadl v bezmoc, někomu by se rozjely úzkosti, já jsem se proměnila v běsnící příšeru, která byla naštvaná na cokoli a na všechny na celém širém světě.

Jsem člověk trpělivý a poměrně mírumilovný. V tomhle období jsem sršela nadávkami a zlobou. Jako terapeut většinu svých vnitřních pochodů chápu. Tehdy jsem ale netušila, co se to se mnou sakra děje, a to mě ještě víc štvalo. A přestože mívám spíš sklon k tomu vidět věci optimisticky, běsnící příšeru ve mně jakákoli snaha o uklidnění nebo povzbuzení vytáčela do nepříčetnosti.

Vztek je mocná emoce. Kolikrát jsme za ni v terapii s klienty rádi, protože třeba po dlouhém období bezradnosti může konečně nastartovat nějakou akci a posun. Co s ní ale dělat, když je nasměřovaná na celý svět, jste zavřeni ve stěnách svého domova a víte, že další dva týdny nebudete moct dělat vůbec nic?

„Mysli přece, tohle od klientů a ze studií znáš. Jak zdravě vyventilovat se dá vztek?“ Mluvila jsem sama se sebou a podobnými otázkami se jen víc rozčilovala. Se svou terapeutkou jsem se potkat nemohla, zasportovat si nepřicházelo v úvohu, uvolnit se v sauně nebo v kavárně u kafe bylo groteskně nedosažitelné. Nakonec mi nezbylo než sáhnout po té nejsnazší a nejosvědčenější metodě, jakou jako lidstvo známe.

Někdo si jen namátkově dělá poznámky, někdo si vede ucelený deník. Jsou journaly vděčnosti, plánovače, sešity plné vzpomínek… Vyberte si podle svého gusta. Přestože většina lidí není tak strukturovaných, aby pravidelně usedávala k sešitu poznámek, stejně je ventilace psaním pro mnoho lidí velmi úlevná. Velmi podpůrný pak může být nápad z deníku listy vytrhávat a osvobodit se tak úplně v sebevyjádření daný moment.

Já jsem si vedla deník vzteku.

Vyhradila jsem si na to velký sešit (opravdu velký, bylo to potřeba), jehož jediným účelem bylo vstřebávat do stránek mé napětí, vztek a frustraci, které jsem v sobě měla napěchované. Brala jsem to jako experiment. Víc možností jsem stejně neměla, tak proč to nezkusit. Kdykoli jsem cítila, že je toho ve mně moc, rozepsala jsem se, používala tiskací písmena anebo dokonce i velké výkřiky přes celé strany.

A zjistila jsem, že to pomáhá.

Když se za tím obdobím ohlížím, uvědomuju si, že se v něm nedělo nic na život závažného. Nicméně i tak šlo o jedny z nejnáročnějších dní v mém životě. Ono to je relativní. Některé těžké věci občas zvládneme s lehkostí a pak se zhroutíme z toho, co by šlo přestát i s humorem. Pro mě osobně to bylo nejtěžší v tom, že jsem nevěděla, co s tenzí v sobě, a jiné prostředky byly nedostupné.

Psaní mi pomáhalo. Spoustu věcí jsem v něm vykřičela a cítila jsem nejen úlevu, ale i dobrý pocit, že to nikdo neschytal neprávem. Některé své pocity jsem pochopila, a když jsem se vyvztekala a vyplakala, najednou s nimi šlo lépe zacházet. A hlavně jsem se konečně přes to všechno nahromaděné napětí dostala do kontaktu sama se sebou, takže jsem zase mohla líp spát a dařilo se odpočívat. To samo o sobě stačilo, abych to nakonec v mentální zdraví „přežila“.

Vést si jakýkoli typ deníku má i další nespočetné účinky na váš život.

To, že si pro sebe koupíte pěkný notes, že si pravidelně vyhradíte čas jen pro sebe, že si dovolíte pojmenovávat věci tak, jak jsou – to je pro mnoho z nás vlastně luxus a obrovský projev sebepéče. A tak jako je vám líp po masáži nebo když si umožníte ráno nespěchat a hezky se upravíte, tak vám je líp i po jakémkoli jiném rituálu sebepéče. Proto je tak důležité na sebe nezapomínat. Protože i drobnosti nám můžou být velkou podporou.

description
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.